Jak dlouho spolupráce trvá? Novým člověkem do dvou týdnů týdnů? Jako vážně?

Mohlo by se zdát, že je celé téma délky spolupráce zodpovězeno v náhledové fotografii tohoto článku. 14 dní. Někdo tuto informaci zhodnotí jako velmi nepravděpodobný časový interval, jiní si zas nebudou moci na počátku jejich úvah o spolupráci představit, jak vměstnat dvě tříhodinová sezení do svých povinnostmi přetékajících kalendářů za tak krátkou dobu. Zbylá většina zcela jistě zajásá s vědomím toho, jak relativně krátký časový úsek postačí k tomu, aby se z jejich životů tiše vytratila přebytečná zátěž, ať už by měla jakoukoli podobu. Jak je důležité dodržovat přesný časový interval mezi sezeními? Lze jej v případě nutnosti výjimečně měnit? A konečně – jaké komplikace mohou nastat v případě, že se pravidelnost našeho setkávání naruší? Pojďme se na to společné podívat.

Pakliže patříte do prvních dvou skupin, které jsem zmínil výše, nezoufejte. Oněch 14 dní je údajem průměrným, neboť je vždy počítáno s možností, že se z určitých důvodů jedno či obě sezení nemusí odehrát v předem naplánovaném schématu. Vše se dá individuálně nastavit ke spokojenosti každého klienta. Vždyť tak koneckonců probíhají i konzultace samotné – neexistuje jediný člověk, k němuž bych v rámci svého studia hlubinné hypnoterapie přistupoval identicky. Není tedy důvod, aby byl organizační proces celé věci z tohoto přístupu vyňat. Má to však určité hranice, ale o tom se zmíním až později.

Zpravidla klienty upozorňuji na skutečnost, že ideálním intervalem našeho budoucího setkávání je jedno sezení týdně. Toto nastavení je náramně výhodné, a to hned ze dvou následujících důvodů. Zaprvé je pravděpodobnější, že si klient bude moci v rámci svého mnohdy nabitého časového programu najít jeden konkrétní den z celého týdne, kdy jeho pracovní či osobní aktivity dosahují nižších intenzit než jindy. Druhý důvod je však mnohem zásadnější. Pokud jsme schopni být se vším hotovi do dvou týdnů, pravděpodobnost, že bude celý proces úspěšný, se rapidně zvyšuje. Avšak – podobně jako třeba v případech nejrůznějších intervencí západní medicíny, ani zde nelze výsledek garantovat, nebo jej dokonce snad slíbit! Nedovedu si představit, že bych v minulosti já osobně, nebo kdokoli z mých chirurgických kolegů komukoli sliboval, že se zákrok na sto procent podaří. Dáme-li stranou zákon, který jasně hovoří ve smyslu, že je povinností lékaře pacienta informovat o všech možných – byť i nepravděpodobných – komplikacích, které mohou během operačního zákroku nastat, je třeba zapudit laickou myšlenkovou zkratku, že přeci lékař, který mi není schopen garantovat výsledek své práce, asi nebude zas tak kvalifikovaným odborníkem. Tato na hladině reálnosti zmítající se iluze může být snadno vyvrácena, a sice faktem, že jakkoli zkušený operatér – nebo v našem případě hypnoterapeut – naráží v rámci své precizní činnosti vždy na zásadní faktor ovlivňující úspěšnost celé spolupráce. Tímto klíčovým faktorem je aktuální stav konkrétního pacienta. Dvacetiletý zdravý nekuřák bez závažnějších zdravotních potíží s touhou se rychle uzdravit bude mít zcela jistě jinou prognózu hojení otevřené zlomeniny kotníku, než pětašedesátiletý obézní diabetik - kardiak, s několika doprovodnými listy vedlejších onemocnění a naprostou neochotou ošetřujícímu lékaři následně naslouchat. Jako kdysi na operačním sále, tak i ve své terapeutické praxi jsem připraven podat stoprocentní výkon s cílem pomoci člověku, jehož mám právě v péči. Je-li mi odpovědí z jeho strany záplava výmluv, proč jeho situaci není podle něj možné zlepšit, nebo že „na hypnózu nemá ty správné schopnosti“ či podobné alibistické výlevy, je nad slunce jasné, že pouze mé soukromé odhodlání a profesionální výcvik takové mentální nastavení nepřetlačí. Mým cílem není přesvědčovat klienty, že se nemusí stále vymlouvat. Mým cílem je pomoci aktivně spolupracujícímu člověku v náročné životní situaci a naučit ho, jak si v budoucnu může pomoci sám.

Je-li v člověku dlouhodobě přítomen podvědomý vzorec či vzorce, které si klient stanoví za cíl přenastavit tak, aby ho v životě již zbytečně netížily, mají tyto proti nám hned na začátku jednu unfair výhodu. S velkou pravděpodobností trvají v člověku již dlouhou řadu let a mají tak na úrovní podprahového chování „nádherně vyjeté koleje.“ Naším úkolem je tedy v relativně krátkém čase intenzivní a hlavně aktivní prací obou zúčastněných tyto koleje odstranit z plánu, po kterém se lidská bytost svým vnitřním světem doteď pohybovala a nastavit nový (rozumějte efektivnější) způsob přepravy. Je tedy logické, že čím delší bude prodleva mezi jednotlivými sezeními, tím jednodušší bude pro staré vzorce zamezit svému nahrazení.

Za sedm let praxe úrazového chirurga mě napadá jedna pro naše téma hodící se analogie. Vraťme se ještě jednou k onomu pacientovi po náročné operaci zlomeniny hlezenního kloubu. Před chirurgickým zákrokem byla veškerá tkáň jeho chodila, kotníků a distální části bérce vystavena negativním vlivům, jako jsou otok a s ním související omezení průtoku krve cévami. Kam neproudí krev, tam nelze dostatečně vyživovat buňky tkání. Tyto patologické procesy představují v našem příkladu ony „dlouho“ dobře vyjeté koleje. Uvozovky jsou zvoleny záměrně, neboť v případě akutní poruchy perfuze tkání se za dlouhý časový úsek považují minuty. Operační zákrok se podaří a v tomto bodě si v drtivé většině případů pacient myslí, že mu byla končetina lékaři zachráněna a jeho úkolem je tedy už jen čekat, „než se to všechno zahojí.“ Pravý opak je pravdou. Postoperativní péče představuje jednu z nejdůležitějších fází celého procesu hojení. Podle typu poranění a následného chirurgického zákroku je pacientovi naordinována (mimo jiné) pravidelná fyzioterapie. Zdůrazňuji slovo „pravidelná.“ Těžko si lze představit rehabilitujícího pacienta, co se na procvičení funkce operované končetiny dostaví jednou za půl roku, protože nemá dostatek času. Taková situace může skončit v lepším případě omezenou pohyblivostí v daném kloubu, v méně příznivém případě se lékařský tým musí uchýlit i k amputaci končetiny.

Pokud je klientův rozvrh méně flexibilní, ničemu neuškodí, pokud druhé sezení proběhne v intervalu čtrnácti dní. I když toho nejsem největším zastáncem, je možné absolvovat obě sezení i v dvou- maximálně však ve třítýdenním rozestupu. Jakmile je však klient toho názoru, že se v rámci spolupráce uvidíme jednou za měsíc a na nic to nebude mít vliv, zpravidla z takové spolupráce vystupuji.

V takovýchto (naštěstí ojedinělých) případech totiž klient může při každé další návštěvě vyjadřovat jisté pocity sklíčenosti a nespokojenosti, neboť jeho stav nemusel doznat žádného zlepšení. Aby taky ne, když nedodržuje podmínky spolupráce. A jelikož se mi morálně příčí požadovat honorář za práci, která nevykazuje výsledky, většinou na tomto místě naše setkávání ukončím. Rozhodnete-li se tedy pro podstoupení hlubinné hypnoterapie, ujistěte se, že si na obě sezení ve svém rozvrhu naleznete pravidelné časové okénko. Fakt, že to stálo za to, pocítíte hned poté, jakmile zjistíte, co vše se dá vyřešit za čtrnáct dní…a udržet to po celý zbytek Vašeho života.